Hry

8. února 2011 v 21:40

Děláš jakoby Pulizerovu cenu vyhrál někdo jiný
Říkáš něco jako, že bys to zvládnul líp a že nechápeš proč jsem se rozhodla zorvna pro lodičky s malinkýma vlaječkama 
že nesnášíš lodičky, protože maj malinký vlajkonoše
Bušíš do mě celý večer a když pak za tmy přijdeme domů
přikládám ti na omlácené klouby led,
 obvazuju je,
něžně tě hladím po tváři a přesvědčuju tě,že je to v pohodě
když se s tebou  pak trochu přespříliš vášnivě pomiluju, mezi vzdechy mi unikne
to hloupé
miluji tě...

a pak ses litoval a na ulicích stavěl papírové domy
zatímco mně si zakazoval vyřezávat lodičky, protože lodičky přece nemají smysl
měla jsem se radši vyspat s vlajkonošem
 

"A co dnes? Budeme se povídat?"

25. srpna 2010 v 21:01
a je to pořád stejné
stejné vzdechy, stejné tušení

chtěla bych, abys nechtěl umět být sám
chtěla bych, abys hledal svoji jistotu         ve mně
Ale taky bych chtěla bílou orchidej..

Přemýšlela jsem kolik mohlo být tenkrát hodin.
Jistě bylo pozdě.
Myslím,že jsme si nikdy tolik nerozumněli , beze slov i se slovy
je to divný,že se to stalo právě ve chvíli, když jsem uvěřila, že už mě nechceš milovat
nikdy jsem tolik necítila, nikdy jsem nebyla tak na živu, nikdy jsem tomu všamu tolik nerozumněla
myslím tobě, sobě, lidem,orchidejím


 cítila jsem tak nesobeckou, nezištnou lásku, že se mi chtělo plakat
plakat,
         v tu ránu jsem se do sebe zamilovala, jak plně a krásně
                                                                        jsem schopna milovat

Už je jaro. Paráda.

21. března 2010 v 14:52
víš, že možná po tobě za rok nevzdychnu
je možná pravda
ale ted se navzdychám na deset let dopředu

víš,člověk je sobec
a možná že jen tak
drží po hromadě

ty víš
 


Rozezlená

16. března 2010 v 20:22
Tak si zase jednou pouštim tu starou dobrou hudbu a vzpomínam na Kubu ...na Honzu na Moniku. Na tančení,skákání a zpívání na konzertech. Na bezstarostný večery,během kterých jsem se cítila sama sebou,jako nikdy jindy. Na tropení hloupostí, smích,na pocit jistoty,bezpečí,štěstí.Na jednu dlouhou cestu noční Prahou v Kuby červenym saku. A pak na nábřeží na házení žabek do vltavy a do nebe. Stýská se mi po tom! Bože, stýská se mi po tom! Stýská se mi po nich! Potřebovala bych je,abych mohla zase být jako tenkrát,bez nich to neumim. Bez nich to nejde. No, vážně.
No a víte co je pech? Že tenhle víkend se konají dvě akce..,ideální pro začátek. A já na ně nemůžu. A neni to tak,že za chvíli budou další. Daší totiž dlouho nebudou. A stejně tak skvělý přátelé taky dlouho nebudou.

v osmdesátých letech v Montaně padaly vločky o průměru 38 centimetrů

6. února 2010 v 16:35

k zamrzlým barvám tušená úzkost
ze střech padá bílá smrt
mravenci letos zimují v iglů
a holdenovy labutě zůstaly na jezeře

kde zůstává radost ze sněhu a z víry?
odlétla možná místo labutí
a šestiuhelníkové sněhové vločky
někdy vůbec nejsou šestiuhelníkové

koupím si brusle na kličku
a jako kateřinka ji pak ztratím

kvuli takové blbosti by ste mě urcite nelitovali
,ale co vy muzete vedet..
mám vážně ráda brusle na kličku

A to není všechno. ještě si mám dnes zapamatovat všechno ze dvou učebnic dějepisu. No hlavně už toho mám dost, je to nuda, chci už někam odjet,žít na koleji a jíst okurky k vínu a číst knihu k cigaretě a mít to všechno stylový oblečení a přitom se živit sama a pak si koupit ostrov a nebo radši ne,ale třeba studovat tu super zábavnou vysokou školu a bydlet už uplně vubec ne s rodičema,protože to je pekna otrava,to pak nic nemůžu a maminka nemá ráda,když mam červený nehty a přítel taky ne,ale já to mam ráda. Dnes totiž na mě v jednom baru budou čekat kamarádi a nedočkají se,protože ještě vubec nebydlim sama. Ale jednou budu nostalgicky s usmevem na rtech vzpomit,jak mi tenkrat rodicove neco pro me dobro zakázali..........Ne ,to se nestane. Myslim,ale bože doufam. A ted se třeba opiju a nebo ne. aaaaaaaaaaaaaa CHtěj po mně,abych si věci líp plánovala,že prý to vubec nedělam a že prý je to totálně špatně. A tak jim mam řikat týden do předu, co budu dělat, týden do předu . A z toho mi naskakujou červenomodrobílí pupínky,tak ted vypadam jako vlastenec a lidi se mě na to ptaj a je pěkne otravný to každýmu vysvětlovat. Tak přemýšlim,že emigruju a všem tim vytřu zrak..jako ,že nejsem ten vlastenec. Ale nebojte,já to tu mam docelaráda,město je pěkný,je tu spousta památek a lidi jsou krásný a inteligentní,kanály tu nesmrděj, jen z těch střech sem tam něco spadne a někoho to zabije,ale jinak je tot u přátelský,bezpečný a bombový.

BIC - swiftový kod banky

19. prosince 2009 v 13:41
jako že všichni víme,že neexistuje santa claus a stěhovavý ptácí neodlétají do teplých krajů,jako facka...

Upínám se na barvu oblohy
na odlesk včerejšího večera
na zlámané stíny v áleji
a je to rozumnější než se upínat na tebe

chtěla bych smět na chvíli uvěřit,že všechno co potřebuju je láska
zapomenout,že počmárané zdi lžou.
přestat věčně utíkat před problémama
Což je ostaně celkem logická reakce,
je logické,že jsem srab.
Totiž nemít tak před čím utíkat..


posloucham stejnou hudbu,čtu tvé oblíbené knihy,


piju rajčatový džus a pastu mačkám od spoda

už dál nevydržim ten strach,že ztratim tu největší jistotu.
Jenže nemůže to zkončit jinak.
pravděpodobně se nikdy nenastěhujeme do společného bytu a nebudeme nikdy zařizovat pokoj našim dětem
už dál nevydržim ten strach,že ztratim tu největší jistotu.
Jenže nemůže to zkončit jinak.
Nudíš mě,neumíš mě rozesmát,jsou věci v tobě,na které si nezvyknu a které mi ubližují.
Miluju tě!
posloucham stejnou hudbu,čtu tvé oblíbené knihy,


piju rajčatový džus a pastu mačkám od spoda



Když jsem byla malá, myslela jsem,že lidi se rozchází,
když už nemilují.

že s posledním sbohem,vše končí



Proč modní návrháři chodí v černé
a proč existují holohlaví kadeřníci?
Není to zřejmé?
Není.
Proč milovat a být milován nestačí?
Proč se štěstí skládá z tolika střípků...





Vztahy

24. září 2009 v 19:58
Už třetí den znuděně pozoruju hodinové ručičky,
zatím se točí pořád stejným směrem.

Dívam se na cizí fotky,čtu si o cizích životech a snažim se nevnímat jak ten můj mi zrovna probíhá pod okny. Cizí životy nejsou naše a tak jsou zajímavější,alespon se takovými zdají.

A ptám se. Proč od sebe lidi tak pospíchaj?
Proč tak často upřednostnují nedůležité veci před důležitými?

Co ti zůstane až nevydržím dál čekat?
Až už toho budu mít dost,až už mě nebude bavit vídat tě jen zřídka, mluvit s tebou častěji přes telefon,sledovat jak si mě pomalu přestáváš vážit,jak se přestáváš snažit. Pár lidi mi řeklo,že je to přirozený vývoj vztahu, jestli je to pravda,zatím v ni nechci uvěřit

Vystačíš si pak se svými sportovními uspechy?
Vím,že mě miluješ,ale to je málo.


Celé je to trochu ironie,protože přemýšlím o našem rozchodu hlavně protože tě tak málo vídám,ale přitom právě to,že mě to tak nesnesitelně sžírá je důkazem toho, že tě moc miluju.

Mám asi od srdce otlučená žebra.

20. září 2009 v 12:10
láska se lepila na prsty

Na uvod informační přestřelka:
Čtvrtek se mi snažil dokázat, že jednodušší je být sám a nemít přátele
a že je zbytečné tvářit se dospěle,když se vám na tašcě houpe červená bambule.

Musím si obarvit vlasy na blondato,abych vedela,že to nemám dělat a nebo udělat cokoliv jiného prostě jen proto,abych věděla,že to již víckrát nemám dělat.

Nadšeně ve čtvrtek vykřikuju ,že naplánuju poklidnou oslavu svých osmnáctých narozenin, jen já a mně nejbližsí. A v tom přítel mě utiší,jestli pak vím kdo to jsou, ti nejbližší. Jak správně postrěh , já veděla jen o třech.

Písnička "Vlezlá" od tatabojs je vážně vlezlá, do hlavy mi vlezla a už nevylezla,mrcha jedna vlezlá. Co se vám na tom rýmu nezdá?

Žárlivost je docela hezká věc,občas ji zlomyslně a sobecky vyprovokuju.
Ale nemějte mi to za zlé,děkuju.
A nekdy i lidem,které mám ráda,přeji něco zlého,třeba tuhle ve čtvrtek.
To pak stačí výčitek lehký dotek a na mě dopadá smutek, jaký jsem to kvítek.
Napravím to v pátek.

lepilo se to na prsty

A včera večer
nebo možná byl ještě podvečer,
když díval se na mě zamilovanýma, hladovýma očima
a v tom pohledu už dávno nebyl jenom hlad po rozkoši,po blízkosti a po mém těle,
díval se na mě tak něžně, tak vřele
Ta nenasitnost odrážející se od jeho zorniček,je dávno v něčem jiném.
Cosi měkkého a vlídného zastínilo chtíč.
pili jsme víno,po kulisách běžel film,venku byl tichý ohnostroj,vyslovoval slova a ta chvíle
nebyla kýč.
Drahý, miluju ty teplé usměvy a doteky plné něhy.
Nelekla jsem se,ikdyž náš vztah byl dočista nahý.
Už jsem párkrát viděla ty hřejivé odlesky a večer byl stejně vlahý
a ještě cosi podobného a přesto nesrovnatelného bylo cítit
možná stačilo se jen natáhnout a abych to mohla chytit,
ale já nechtěla

v očích měl stejné odlesky a tak nějak se mě stejně dotkl
spala jsem s ním a myslela na jiného
na mrtvé se přece nežárlí
stačí lhát,že city k nim umřeli s nimi
Zvláštní jak ve vzpomínkách se stávají ty krásné prožitky ještě krásnějšími.

Kdo byl Toynbee?

13. září 2009 v 17:41
Tenhle článek píšu tentokrát pro sebe.......skoro uplně. Potřebuju to napsat a nemám sílu(,či co?,) hledat pěkné formulace.

Za týden si udělám výlet na žižkov. To že kreslím labilní,listnaté stromy s malým sebevědomím. Pokusím se postavit si opěrné sloupy,na které bude spolehnutí, vytvořit si sval o který se budu moct opřít,ostrůvek jistoty. Řiká se,že když se k ostatním chováte čestně,jednáte s každým na rovinu, fér, jste upřímní,jednoduše když se chováte tak,jak víte,že by jste se chovat správně měli,tak potom se vám někde u bránice vytvoří ta opora,která odlišuje sebevědomé,vyrovnané jedince od zbytku. Tak jsem si řekla,že to teda taky zkusím a že třeba mě to posuneme někam dál.


Nemůžu se zbavit obav z uterý,ikdyž jsem si nespoctukrat logicky,racionalne zduvodnila,že je to strach naprosto zbytečný a hloupý. Já vím,vím to,ale přesto jsem vynervovaná. A už nechci aby mi tolik záleželo na mínění ostatních,je to tak ubíjející,tak svazující. Nechci,ale nejde mi to.


Kluk o kterym jsem si myslela,že stejně tak jak překypuje sebevědomím na venek ,tak jím překypuje i uvnitř,se zhrube před dvěma měsíci oběsil. My(myšleno jen my) ty seběvědomý,vtipný,spontální,energický lidi milujeme, stejně tak jako je nenávidíme.

Byla jsem na mistrovství světa ve woodkopfu a na jednom festyvalu a někde se student agency. Měla bych studovat matematiku a dějepis. Miluju ho. On je ted daleko,díky tomu miluju ho ještě víc. On miluje nejspíš mě. Jsem na něm závyslá a to mě i trochu děsí.


Od doby co jsem přestala tancovat se skoro vůbec nehejbu...spíš vůbec
Mám ráda chrčivý zvuk našeho kávovaru.
Hezký mikiny maj ošklivě obrovský kapuce.
Cítím,že každou chvili mi to musí všechno dojít.

Písmenka

26. srpna 2009 v 14:48

seděla jsem na parapetu a jen jsem tam seděla
poznala jsem lidi
měla jsem přátele
přátelství vyprchává nepostřehnutelně

miláčku nemám tě ráda
tak moc


V tramvaji pocítila jsem odpor k nemocnému,stářím sešlému muži,
babička je taky stará.
Co buducítit, až budu muset utírat svojí,staré,nemocné matce zadek a ošetřovat jí proleženiny?
Bylo nechutné když mě ta retardovaná holka objímala a hladila po vlasech
stud
Chtěla jsem si myslet něco jiného!
Měla jsem cítit něco jiného!

Miláčku trochu
tě nenávidím.
Přišels mi stejnej,
dokud sis myslel,že jsem dokonalá

A v tramvaji pocítila jsem odpor k nemocnému,stářím sešlému muži.


Odhodlání nás nezachrání.
miluju tě?
miluješ mě?
milujeme se?

inspiruješ mě,
táhneš mě dál někdy se mnou bezohledně vláčíš
bereš a dodáváš mi sebedůvěru
popoháníš mě,
nakopáváš mě,
zakopávám




dva berani v ringu

ukryvám před tebou honem svou duši

co se schová, to se prý poztrácí

Kam dál